Letos uplynulo čtrnáct let od mise raketoplánu Columbia STS 107, která odstartovala 16. ledna 2003. Mise trvala 15 dní 22 hodin a 21 minut. Tento let raketoplánu byl téměř po třech letech první, který nebyl věnován obsluze Mezinárodní kosmické stanice ISS, nebo kosmického teleskopu HST. Do historie se tento let bohužel zapsal černým písmem fatální katastrofou při přistání, když se raketoplán Columbia při sestupu atmosférou ve výšce cca 60 km rozpadl, shořel a celá posádka zahynula. Členem posádky byl také první izraelský astronaut Ilan Ramon.





Ilan RAMON studoval elektroniku a výpočetní techniku na Tel Avivské univerzitě, kde v roce 1987 získal titul bakaláře. V roce 1974 vstoupil do izraelského vojenského letectva a po dvou letech výcviku pak sloužil jako stíhací pilot na letadlech Mirage III. V roce 1980 absolvoval přeškolení na letouny typu F-16 na základně Hill v Utahu v USA. Pak opět sloužil v izraelském letectvu v různých velitelských funkcích. Od roku byl náčelníkem oddělení operačních požadavků střediska pro vývoj zbraňových systémů a jejich akvizice. V květnu 1997 ho vybrali k účasti na mezinárodním vědeckém letu laboratoře Spacehab. Na palubě Columbie měl funkci specialisty pro užitečné zatížení, tedy vědeckého pracovníka.

    Ramon byl zřejmě nejznámějším členem posádky mise STS-107, jelikož již před jeho odletem probíhaly vášnivé rabínské disputace o tom, zda a jak dodržovat ve vesmíru šabat, či otázky kolem košer stravy. V jednom interview prohlásil: „Cítím, že reprezentuji všechny Židy a všechny Izraelce.“ Byl prvním kosmonautem, který požadoval košer stravu a který pronesl při příchodu šabatu ve vesmíru kiduš. V okamžiku, kdy raketoplán přelétal nad Jeruzalémem, odříkával modlitbu Šema Jisra'el.

     V Izraeli byl jednou z nejsledovanějších osob a jeho plakáty visely v pokojích téměř každého teenagera. Ramon se tak stal vůbec prvním izraelským astronautem a v pořadí sedmým židovským astronautem, který se dostal do vesmíru. Prvenství má v tomto ohledu astronautka Judith Resnik, která při své druhé misi do vesmíru zahynula během tragédie raketoplánu Challenger v lednu 1986. S ohledem na účast izraelského astronauta na misi STS-107 provázely přípravy a start mimořádná bezpečnostní opatření. Vlastní nalodění posádky raketoplánu dokonce střežila ozbrojená jednotka SWAT s neprůstřelnými vestami.
Ilan RAMON (* 20. 6. 1954, Tel Aviv, Izrael, † 1. 2. 2003, havárie raketoplánu Columbia nad Texasem) – izraelský vojenský pilot a astronaut. Kredit: NASA





RODINA

    Ilan Ramon (původním jménem Ilan Wolferman) se narodil jako mladší ze dvou synů ve městě Ramat Gan (nedaleko Tel Avivu) a vyrůstal v jihoizraelské Beerševě 20. června 1954. Během studií si hebraizoval své příjmení z Wolfermana na Ramona. Jeho otec Eliezer Wolferman (1923–2006) se narodil v Německu a do mandátní Palestiny odešel v roce 1935 společně se svými rodiči. Ramonova matka Tonya Kreppel (1929–2003) se narodila v Polsku. Většina její rodiny zahynula během holocaustu a pouze ona se svou matkou přežily v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Po válce odešla Tonya Kreppel v roce 1949 do Izraele, kde se seznámila s Eliezerem Wolfermanem.


     Se svou manželkou Ronou (rozenou Bar Simantov) se seznámil během studií na univerzitě. Společně měli čtyři děti (tři syny, Asafa, Tala, Jiftu, a dceru Nou). Jeho nejstarší syn, kapitán Asaf Ramon (* 1988), zahynul 13. září 2009 ve věku 21 let během rutinního letu ve stíhacím letounu F-16A nad Západním břehem Jordánu, když se stroj zřítil nedaleko města Hebron. Bývalý pilot izraelského letectva, plukovník v záloze Zeev Raz, který je přítelem Ramonovy rodiny uvedl, že nejpravděpodobnější příčinou pádu letadla byla přechodná ztráta vědomí pilota při ostrém manévru.
Ilan Ramon a jeho nejstarší syn, kapitán Asaf Ramon (* 1988, † 2009). Kredit: iseffoundation.org





KARIÉRA V LETECTVU

     Ilan Ramon dokončil střední školu v roce 1972. V roce 1987 promoval jako magistr vědeckého stupně elektroniky a počítačového inženýrství na Telavivské univerzitě.


     V roce 1974 dokončil studium na Letecké škole izraelského letectva, jako bojový pilot. V letech 1974-1976 se zúčastnil základních cvičení a operací na strojích Douglas A-4 Skyhawk. V letech 1976-1980 pak základních cvičení a operací na strojích Dassault Mirage III. Když v roce 1980 izraelské letectvo vytvořilo první letku stíhacích letounů F-16, zúčastnil se základních cvičení a operací na základně amerického letectva Hill Air Force Base v Utahu. V roce 1980 se dostal do první skupiny izraelských pilotů, kteří létali na nově získaných strojích F-16. V roce 1981 se v rámci operace Opera zúčastnil bombardování nedokončeného iráckého jaderného reaktoru v Osiraku. Při této misi byl nejmladším členem týmu. Riskantní akce po několikahodinovém letu přes nepřátelské Jordánsko a Irák představoval vrchol jeho oslnivé letecké kariéry. V letech 1981-1983 sloužil jako zástupce velitele F-16 Letky B. V roce 1982 se zúčastnil operace Mír pro Galileu. Po dokončení studia na Telavivské univerzitě sloužil v letech 1988-1990 jako zástupce velitele Letky A F-4, Letka Phantom. Během roku 1990 dokončil velitelský letecký kurz. V letech 1990-1992 byl velitelem letky strojů F-16. V letech 1992-1994 zastával funkci velitele Letecké sekce v Oddělení operačních požadavků. V roce 1994 byl povýšen do hodnosti plukovníka a jmenován velitelem Oddělení operačních požadavků a vývoje zbraní. Na tomto postu setrval až do roku 1998, kdy se stal kosmonautem. Za bojové nasazení jomkipurské válce v roce 1973 a tažení v Libanonu v roce 1982 obdržel vysoká vyznamenání. Plukovník Ramon nalétal za svou kariéru přes 3 000 hodin na strojích A-4, Mirage III-C, F-4 a přes 1 000 hodin na strojích F-16.


     Poté, co tehdejší premiér Šimon Peres a americký prezident Bill Clinton podepsali dohodu o účasti Izraele v programu letů raketoplánů NASA, padla volba na Ramona. V říjnu roku 1997 byl vybrán do týmu NASA, připravujícího se v Johnsonově středisku v Houstonu na kosmické lety. Ramon se i s rodinou přestěhoval do texaského Houstonu. Daleko od vlasti se připravoval čtyři roky. Jeho mise se však velmi dlouho odkládala
Piloti, kteří se zúčastnili operace Opera, bombardování nedokončeného iráckého jaderného reaktoru v Osiraku. Ilan Ramon v levém horním rohu. Kredit: Getty Images
Ilan Ramon před strojem F-16 Kredit: Flash90





OSOBNÍ PŘEDMĚTY VE VESMÍRU

     Když se v roce 2002 chystal let prvního izraelského kosmonauta, byl to právě Ilan Ramon, který chtěl na svůj let vzít nějakou památku holokaustu, protože Ramonova matka přežila Osvětim. Mezi devíti osobními předměty, které si Ilan Ramon Ramon vzal do vesmíru s sebou, byl i malý - tužkou nakreslený - obrázek Země. Před 60 lety ho nakreslil čtrnáctiletý chlapec Petr Ginz, který zahynul v Osvětimi. Z mnoha obrázků se nakonec Ramon rozhodl pro Petrovu kresbu, kterou chlapec vytvořil v Praze před deportací. Je to velmi symbolický příběh. Osmačtyřicetiletý plukovník izraelského vojenského letectva Ilan Ramon požádal jeruzalémský památník obětí holocaustu Yad Vashem, aby mu zde pomohli vybrat nějaký předmět spjatý s "konečným řešením židovské otázky". Kresba má příznačný název - Měsíční krajina. Ukazuje Zemi, jak si ji čtrnáctiletý Petr v beznaději ghetta představoval z povrchu Měsíce


     Petr Ginz se narodil 1. února roku 1928 v Praze do česko-židovské rodiny. Navštěvoval židovskou základní školu v Jáchymově ulici. Byl to všestranně nadaný chlapec nebývale širokých zájmů a bohaté fantazie, hodně četl, maloval, věnoval se grafice, psal povídky a romány, své literární práce sám ilustroval i vázal. Do jeho života však záhy zasáhla německá okupace, válka a především program „konečného řešení židovské otázky“ vypracovaný nacistickými ideology. Jako čtrnáctiletý byl 24. října 1942 deportován do Terezína. Jeho deníky, psané ještě před deportací, přinášejí ryze autentické svědectví: zachycují nejen jeho každodenní život v nacisty okupované Praze, ale plasticky vykreslují celou atmosféru té doby a život v "ghettu bez zdí" ohraničeném nesčetnými omezeními a zákazy, v prostředí, jež je den po dni nemilosrdně likvidováno nacistickou zvůlí. Ale ani v těžkých podmínkách ho neopustila vůle poznávat a tvořit. Založil a spolu s chlapci umístěnými v terezínském ghettu v bloku L 417 časopis Vedem, v němž uplatnil své mimořádné umění a fantazii, byl jeho redaktorem a hlavním přispěvatelem. Petr Ginz byl 28. září 1944 zařazen do transportu mířícího do polské Osvětimi. Po selekci na příjezdové rampě byl, tak jako většina vězňů, odeslán rovnou do plynové komory. Petr Ginz zemřel ve věku šestnácti let. Své kresby, texty a osobní deník předal ještě před posledním transportem své o dva roky mladší sestře Evě.


     Známý český spisovatel Arnošt Lustig o Petrovi a jemu podobných řekl: "Mohl z něj vyrůst nový Mácha nebo třeba další Einstein..."


     Když se Ilan Ramon v Houstonu připravoval na svůj vesmírný let, řekl: "Mám pocit, že po 58 letech moje cesta plní sen Petra Ginze. Sen, který je nejlepším důkazem o velikosti chlapcova ducha, hocha uvězněného do zdí ghetta, které jej však nedokázaly zlomit. Petrovy kresby uchovávané v Yad Vashem jsou svědectvím o triumfu jeho ducha." Petrův příběh dodal Ramonově snaze připomenout ve vesmíru oběti holocaustu ještě daleko osobnější a konkrétnější rozměr. Příběhy mladého a po životě toužícího chlapce, stejně jako lidská tragédie vícečlenné posádky amerických astronautů - společně s židovským kosmonautem Ilanem Romanem jsou hluboce silným a emociálním výbojem. Tím spíše, pokud si uvědomíme neuvěřitelnou náhodu: raketoplán Columbia s kresbou Ginze havaroval přesně v den nedožitých 75. narozenin Petra Ginze! Spolu s Columbií a astronauty shořela také terezínská kresba. Osudy Ilana Ramona a Petra Ginze jako by se definitivně a neoddělitelně spojily.


     Při své vesmírné misi sebou Ramon měl také několik dalších velice symbolických předmětů. Patřil mezi ně malý svitek Tóry, který byl zachráněn z koncentračního tábora Bergen-Belsen a mezuzu omotanou ostnatým drátem, která měla symbolizovat právě koncentrační tábory. Ramonova vesmírná mise byla provázena i malým svitkem Tóry, zachráněným z Bergen-Belsenu. Vezl sebou též mezzuzu, omotanou ostnatým drátem, symbolizujícím nacistické koncentrační tábory. Ilan tak učinil jako vzpomínku na památku své matky, která přežila Osvětim a svého dědečka, jenž tam byl zavražděn.
Kresba "Měsíční krajina" od Petra Ginze.
Kredit: yadvashem.org
Petr Ginze se svojí sestrou na předválečném snímku.
Kredit: yadvashem.org





POSLEDNÍ LET RAKETOPLÁNU COLUMBIA

     Mise raketoplánu Columbia STS-107 byla zejména vědecká. Výstavba Mezinárodní kosmické stanice totiž teprve pozvolna probíhala a vědci ve Spojených státech amerických volali po čistě vědecké misi, na které by nešlo o výstavbu nové stanice.


     Columbia byla prvním z pěti raketoplánů amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA), která 12. dubna 1981 uskutečnila první misi raketoplánu vůbec. Během své kariéry absolvovala celkem 28 letů, při nichž strávila ve vesmíru 300 dní, 17 hodin, 40 minut a 22 sekund. Svoji poslední misi STS-107 odstartovala 16. ledna 2003. Šlo o 113. start programu Space Shuttle a zároveň 3. start v tomto roce. Posádku tvořilo sedm členů, z toho šest Američanů a již zmíněný Ilan Ramon, který zastával pozici specialisty pro užitečné zatížení.


     Mise STS-107 byla v mnoha ohledech specifická. Od katastrofy raketoplánu Challenger, který v roce 1986 vybouchl krátce po startu, měla americká vesmírná agentura NASA problém při obhajování provozu raketoplánů. Ty původně měly sloužit pro vědecké a komerční účely, jenže katastrofa z roku 1986 a následný zákaz využití raketoplánů pro komerční účely zasadily této představě těžkou ránu. Mise STS-107 tak měla opět ukázat, že výzkum může být vysoce užitečný, a tedy i komerčně atraktivní. Posádka se chystala na 16 dní nepřetržitých vědeckých pokusů.


     Start proběhl úspěšně ve čtvrtek 16. ledna 2003 v 15:39. V čase 15:40:21 zjistily dálkové kamery, že části utržené tepelné izolace nádrže zasáhly do levého křídla raketoplánu. Rychlost kolize byla vypočítána na 190 m/s a hmotnost úlomku na 1,2 kg. Podle tehdejšího úsudku techniků to nemohlo způsobit vážnější poškození křídla ani jeho tepelné ochrany. Avšak právě tento náraz úlomku izolační pěny do křídla se stal raketoplánu a jeho posádce osudným


     Přistání raketoplánu Columbia bylo naplánováno na 1. února 2003. Dne 31. ledna bylo zahájeno ukončování všech pokusů a experimentů a byl nařízen úklid na palubě družicového stupně raketoplánu i v laboratoři Spacehab. Okolo 08:49 byly zahájeny přípravy na přistávací manévr. Ve 14:03 zahájila nic netušící posádka přistávací manévrování. S dosednutím stroje na přistávací dráhu Kennedyho kosmického střediska se počítalo v 15:16. Raketoplán vstoupil do vrchních vrstev zemské atmosféry, kde jej začala postupně obklopovat žhavá plazma. Tato plazma s teplotou přesahující 1000 °C vzniká třením řídkých vrstev vzduchu o povrch raketoplánu. Raketoplány jsou však proti tomu chráněny vrstvou izolačních destiček. Za oficiální čas vstupu do atmosféry se považuje čas 14:44. Zatím vše probíhalo podle plánu.


     Ve 14:49 zahájila Columbia pravotočivou otáčku – manévr na snížení rychlosti, ovšem několik čidel zaregistrovalo slabý nárůst teploty. Za dvě minuty zaregistrovaly mírný nárůst teploty i čidla v hydraulickém systému brzd levého podvozku. V následujících chvílích došlo ke ztrátě údajů z čidel. Teplota rostla v celém křídle a v celé podvozkové šachtě. Tato data řídící středisko zaregistrovalo, ale nevěnovalo jim zvláštní pozornost. Krátce nato došlo ke ztrátě dat o tlaku i v pneumatikách levého podvozku. Tato skutečnost už mohla znamenat vážnou závadu. Stále však mohlo jít jen o poruchu komunikace. Řídící středisko si to však chtělo ověřit a kontaktovalo raketoplán: „Columbia, tady je Houston,“ hlásil „capcom“ řídícího střediska Charles Hobaugh, „díváme se tu na hodnoty tlaku v pneumatikách a poslední jsme nedostali.“ „Rozumím…“ stihl ještě říci velitel Rick Husband a vyslovil ještě začátek dalšího slova. Ovšem jaké slovo to bylo, se už nikdo nikdy nedozví, protože v té chvíli bylo s raketoplánem přerušeno veškeré spojení. O několik sekund později se stroj podle radarových hlášení rozpadl. Těsně před rozpadem došlo k odtržení levého křídla. V okamžiku rozpadu se Columbia nacházela ve výšce 63 kilometrů a pohybovala se rychlostí 5,5 km/s. V trase raketoplánu nadále letěly už jen žhavé trosky, které se rozptýlily a dopadly na území třech amerických států, největší množství do Texasu.


     V 15:12:55 dal řídící letu LeRoy E. Cain příkaz na uzamčení řídícího střediska, což je standardní opatření nutné pro zachování údajů a pozdější vyšetřování příčin nehody raketoplánu. Stalo se tak necelé tři minuty před časem plánovaného dosednutí Columbie na přistávací dráhu. Pracovníci NASA začali pomalu odvádět příbuzné a známé posádky z návštěvnické galerie hlavního sálu řídícího střediska. V té době seděl otec kosmonauta Ilana Ramona, Elizer Wolfermann v televizním studiu. Přímý přenos přerušila zpráva izraelského reportéra z Kennedyho vesmírného střediska o přerušení spojení s Columbií. Wolfermanna ohleduplně odvedli do vedlejší místnosti. Později o tomto okamžiku řekl: „Ještě jsem věřil. Té naděje jsem se držel všemi silami. Ilan přece velmi často létal bez spojení se Zemí.“ Nikdo ze sedmičlenné posádky však nepřežil. V 17 hodin Kennedyho vesmírné středisko spustilo vlajky na půl žerdi. Ve 20:05 prezident George W. Bush oznámil: „Columbia je ztracena, nikdo nepřežil.“


     Žádný člověk není natolik dokonalý, aby dokázal postavit naprosto bezpečný stroj a také ho naprosto bezchybně obsluhoval. Žádné lidské snažení se neobejde bez obětí. Je samozřejmé, že každé takové neštěstí vyvolá vlnu kritiky - spravedlivé i nespravedlivé. Zpozdí vývoj navazujících projektů. Ovšem současně přivádí odborníky k nalezení a odstranění dalších slabých míst - tím možná předcházejí tragédiím ještě větším. Všichni musíme mít na paměti slova Virgila Grissoma z memoárů, které dopsal krátce před svou tragickou smrtí v kabině Apolla na mysu Canaveral:
    „Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří. Děláme riskantní povolání. Ať už se s námi stane cokoliv, doufám, že se tím nezdrží projekt. Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život.“


     Ramonovy ostatky byly 10. února 2003 se všemi vojenskými poctami pohřbeny v mošavu Nahalal v Izraeli. Jako jedinému neamerickém občanovi mu bylo Kongresem in memoriam uděleno ocenění Congressional Space Medal of Honor. Na jeho počest nese jeho jméno celá řada míst po celém světě, ale i planetka či kopec na Marsu. Na Mars jeho jméno a jména celé posádky mise STS-107 raketoplánu Columbia dopravila na pamětní plaketě na vozítku Spirit mise Mars Exploration Rover.


    Vzpomeňme na Ilana Ramona, izraelského hrdinu, o němž deník The Jerusalem Post napsal: „Syn ženy, jež přežila holocaust, a otce, který bojoval za nezávislost, ukázal, že navzdory tragédiím si Židé našli místo ve světě a mohou být úspěšní.“
Posádka raketoplánu Columbia. Vzadu zleva: Brown, Clarková, Anderson, Ramon; vpředu: Husband, Chawlaová, McCool.
Kredit: NASA
Ilan Ramon s techniky při přípravě na let Columbie.
Kredit:WAAY TV
Oblak roztříštěných úlomků izolační pěny po dopadu na levé křídlo Columbie.
Kredit: NASA
Celkový pohled do Mission Control Center v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu. Snímek byl pořízen v okamžiku, kdy řízení letových kontrolorů ztratilo kontakt s raketoplánem Columbia.
Kredit: NASA
Trosky raketoplánu Columbia.
Kredit: NASA
Assaf Ramon a jeho matka nad rakví otce Ilana Ramona.
Kredit: israelnewsagency





ODKAZY


1.      Wikipedia: Ilan Ramon    
2.      Yad Vashem: Moon Landscape    
3.      Vedem Terezin: Petr Ginz    
4.      Petr Ginz    
5.      Shekel    
6.      NASA: Ilan Ramon    
7.      NASA: Columbia    
8.      Neviditelný pes: ILAN RAMON - Deník bombardování Bagdádu    
9.      Kosmonautix    
10.    Osel: Kritické momenty kosmonautiky    
11.    Alchetron: Ilan Ramon    
12.    Onlysimchas: Remembering Israel's First Astronaut Ilan Ramon    
13.    Personal stories from the holocaust: Petr Ginz    
14.    Wikipedia: Space Shuttle Columbia disaster     
15.    Stream: Slavné dny